Pár kilometrů Peklem

28.09.2020

Autorem článku je Štěpán Kincl.

Dlouho jsme s kamarády plánovali na přelom června a července nějaký pochod v okolí Chrudimi. Plán byl dostat se autobusem nebo vlakem z města někam ven a dojít zpátky po svých. Cestou mělo být něco zajímavého k vidění a měl tam být i dostatek možností na zastavení a občerstvení. Po nekonečných diskuzích jsme zvolili start z Nasavrk a cestu zpět podél Chrudimky.

Cestu jsme začali na chrudimském nádraží. Za pár korun nás během půl hodiny autobus dovezl až na nasavrcké náměstí. Dlouho jsem tam nebyl, a proto mě Nasavrky příjemně překvapily už při vystoupení z autobusu. Vzpomínám, že ještě před pár lety náměstí rozhodně nevypadalo přívětivě - špatná silnice, ošuntělé domy, neupravené okolí - člověk prostě neměl důvod tudy projet, natož se zdržet. To se ale úplně změnilo. Náměstí prošlo citlivou rekonstrukcí, okolní domy prokoukly a u posledního opravdu ošklivého domu stojí lešení. Všude nová dlažba, kvetoucí záhony, fontána a lavičky. Na dolním konci náměstí je navíc mezi domy krásný výhled do kraje směrem na Orlické hory a Jeseníky. S kolegy jsme se neshodli pouze na tom, jestli se nám na novém náměstí líbí moderně pojaté lampy anebo ne. Za sebe tvrdím, že se tam nehodí. V každém případě, v porovnání s tím, jak to tam vypadalo před pár lety, se nyní mají Nasavrky opravdu čím pochlubit.

Náměstí, nejen, že prokouklo, ale v sobotním dopoledni je i velice živé. Ruch jsme sledovali ze stínu lípy zahrádky restaurace Pod Lípou. Vždycky jsem si říkal, že pojmenovat restauraci Na Růžku nebo Pod Lípou je klišé, ale v tomhle případě by každé jiné jméno ubralo kus atmosféry a nedávalo by smysl. I v horkém dni, který panoval, obrovský strom poskytnul krásný stín a zvýšil chuť k jídlu a pivu. Restaurace byla kolem oběda velice pěkně zaplněná, obsluha rychlá a příjemná. Na náměstí se zastavovaly hloučky turistů a cyklistů, za rohem se na prostranství před nasavrckým zámkem připravovala na odpoledne nějaká kulturní akce. Restaurace Pod Lípou se navíc nachází na výchozím bodu několika turistických a naučných tras, přímo naproti sídlu CHKO Železné Hory. Nemohli jsme vybrat lépe.

Po výborném obědě jsme se vydali dolů po modré turistické značce. Po pár minutách jsme minuli místní známou kaštanku, v dáli jediné včelařské učiliště v ČR, a ocitli se za posledními domy. Cesta docela prudce klesala, asfalt se změnil v uježděnou hlínu a skoro celou dobu jsme byli v lese. Dorazili jsme do Pekla. Vlevo, proti proudu Chrudimky, bychom mohli jít po Keltské naučné stezce, která by nás po pár kilometrech přes Hradiště, České Lhotice s rozhlednou Boika opět zavedla na nasavrcké náměstí. Náš cíl byl ale po proudu, takže dál po modré vpravo. Nevím, jak vzniknul název Peklo, ale okolní vypiplané chatičky a sruby vypadaly spíš jako malý ráj. Údajně jde o jednu z nejstarší osad v celém Česku a majitelé si opravdu dávají záležet na tom, aby původního ducha zachovali. Přecházíme řeku na levý břeh a pokračujeme po proudu po zelené.

Vcházíme otevřenou branou do přírodní rezervace Strádovské peklo. Vzpomínám, že před lety bývala tahle brána zavřená a museli jsme se dát přes žebřík, který je hned vedle ní. Vůbec si vybavuju, jak mě tehdy, při prvním výletu na kole tímhle směrem, tento kus přírody, který je navíc jen pár minut za Chrudimí, úplně nadchnul. Tenkrát tu byla uzavřená obora, kam se v době honiteb nemohlo. Teď je obora podle všeho zmenšená a spodní cesta podél řeky je otevřená pro turisty. Celé údolí působí, jako z nějaké indiánky. V řece jsou velké balvany a kolem je to samá skála. Přicházíme na rozcestí pojmenované po přírodní rezervaci, kterou procházíme - Strádovské peklo. Po žluté nahoru bychom se serpentinami do ostrého kopce dostali nahoru na Práčov, ale my po krátkém posezení a zápisu do pamětní knihy pokračujeme dál po zelené. V soutěsce mezi skalami, kudy procházíme, se údajně natáčela jedna scéna z "kovbojky" Smrt v sedle. Nedivím se tomu, celé údolí vypadá opravdu westernově. Pod zříceninou hradu Strádov přecházíme po mostě opět na druhou stranu řeky. Most byl postaven ve třicátých letech jako provizorní a tomuto provizoriu bude zanedlouho sto let. Tak to u nás často bývá...

Odpojujeme se od zelené, která by nás zavedla ke strádovské zřícenině a potom nahoru k hlavní silnici a jdeme stále podél vody, až se po pár stech metrech dostáváme před zamčenou bránu vodní elektrárny Práčov. Slabší povahy a neznalí místa by otočili, ale my víme o žebříku vlevo dole těsně před bránou. Takže jsme se žebříku dočkali i po letech! Takhle je možné celý areál elektrárny obejít. Na konci tohoto "obchvatu" je ještě jeden žebřík, proto pozor, tahle cesta není vhodná pro malé děti, kočárky anebo pro cyklisty, ačkoliv i s kolem se tu prý nechá při troše šikovnosti projít. Pokud bychom se zastavili před branou elektrárny, znamenalo by to nutnost návratu na žlutou a pochod přes Práčov prudce nahoru zase dolů k vodě, tedy asi hodinovou "zacházku". My jsme touto zkratkou pomohli dvěma turistům, kteří se už u brány otáčeli a vraceli se nešťastně zpět.

Dorazili jsme do Svídnice, okoukli jsme práčovskou přehradu, oficiálně vodní nádrž Křižanovice II, která zrovna prochází rekonstrukcí, osvěžili nohy v řece pod hrází a skrz vesnici, teď už po modré, jsme zamířili na náves, kde je otevřená hospoda U Chrbolků. Vedro vrcholilo a Svídnice je dlouhá obec, takže tak jedno chladné orosené pivo mezi místními štamgasty opravdu bodlo. Pokračovali jsme dál po modré a za mostem vlevo na Brusy a Borek. Tady to opět začíná být zajímavější a kryté stromy a lesem. Vpravo na louce se dodnes nechají s hledačkami kovů najít zbytky německé stíhačky, která se zde na konci války pokusila neúspěšně o nouzové přistání. O kousek dál přecházíme po mostku technickou památku, tzv. Lukavickou štolu. Z dolů v nedaleké Lukavici teče voda smíchaná se slabou kyselinou sírovou a vodohospodáři nechtěli v tomto místě kyselou vodu mísit s říční vodou, protože by ničila zařízení mlýna Skály o pár set metrů níže po proudu. Proto udělali jednoduchou, ale důmyslnou věc, a kyselou vodu nechali sifonem podtéct řeku a na druhé straně štola pokračuje mimo Chrudimku a vlévá se do ní až pod jezem, který napájí mlýn. Zdálo se, že sifon je teď zacpaný a voda teče normálně do řeky, ale to nám nezabránilo se o kus níže v řece vykoupat. Po ušlapaných skoro 10 km to bylo příjemné osvěžení a pro mě osobně vrchol výletu. Chataři z Borku vyhloubili před jezem v řece místo, kde se v jinak klidné a mělké řece můžete téměř celý ponořit do vody, která krásně voní a příjemně teče (a je trochu kyselá).

Po takovém osvěžení stačilo už jen popojít pár set metrů kolem mlýnu Skály do nově otevřeného baru Kůlna. Je to úplně nová, moderní a nepřehlédnutelná stavba na vstupu do škrovádských skal. Okamžitě po otevření se z Kůlny stalo populární místo. Můžete si zde dát výborné pivo, výběrovou kávu anebo to, co je zrovna v kuchyni čerstvé. Není tu pevný jídelní lístek, ale to, co dostanete, je vždycky dost dobré. Tady už se náš výlet nachýlil do své poslední části. Vydali jsme se opět po proudu řeky, kolem slatiňanské plovárny, pod zámkem a zámeckým parkem, kolem restaurace Pod Zámkem ven z města. Zde se, u železničního přejezdu, chystal k otevření další stánek, který se jistě stane dalším oblíbeným místem pro zastavení na zmrzlinu nebo drink. Pokračovali jsme kolem Janderova, místa legendárních open air festivalů, kolem tzv. Velryby, kde je další možnost, kde zmožené tělo osvěžit a namočit ve vodě, až na výchozí místo Fit okruhu v Chrudimi, kde jsme výlet oficiálně ukončili.

Celá cesta z Nasavrk až na okraj Chrudimě byla dlouhá asi 15 km a v klidu jsme jí šli skoro celý den. Víc jak polovina trasy vede lesem a nechá se jít i za teplých dnů. Celou cestu bylo na co koukat, kde se v řece osvěžit nebo vykoupat a určitě nehrozí, že by jeden po cestě zemřel žízní nebo vyhladověním. Nasadili jsme si laťku velmi vysoko a jsem zvědavý, jestli za rok vymyslíme v okolí Chrudimě něco lepšího. Těžko.